Po chvíli mlčení se váhavě ozval Daniel. Udělalo se mu už
lépe a když ve stanu zaslechl ruch, vylezl ven, i když mu to bratr pro dnešek
zakázal. „Co to znamená?“
Sawyer se ušklíbl, když si připomněl staré události. „Když se
to objevilo naposled před třema rokama, zmizel Claiřin malej.“
Slova o Claire a dítěti měla okamžitý efekt; Desmond sebou
trhl. „Myslíš, že to nějak souvisí s Charliem?“
Do hovoru se vložil Richard. „Ne, ne. Tenkrát před třemi roky
to byl falešný signál, ten nepocházel od nás. My jsme naposledy nouzové znamení
použili, když…“
„Před těma třema rokama to udělala Rousseauová,“ přikývl
Hurley. „Ale ona ten signál znala. Viděla ho prý tenkrát, když jste jí vzali…“
Ben zahanbeně sklonil pohled – připomínka dávného kouřového
sloupu byla připomínkou jeho velkých hříchů. To on dal signál k vyvraždění
členů Dharmy, i unesl Rousseauové novorozenou Alex.
„Naposledy jsme tenhle signál použili před patnácti lety,“
řekl Richard. „Byl to pokyn k útoku na Dharmu. Ta Francouzka si jej
později zpětně spojila s únosem své holčičky, ale ve skutečnosti jej
viděla několik let o několik let později. Žila příliš dlouho sama a některé
věci se jí v hlavě popletly.“
„Pokyn k útoku?“ zavrčel Sawyer. Stará nedůvěra se znovu
projevila. „Chceš tím říct, Ricky, že se tvoje tlupa zase chystá na lov? Na
koho se proboha chystají tentokrát?“
Richard spěšně zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Tohle vždycky byl…
signál k obraně. Zničení Dharmy, to byla obrana útokem. Museli jsme Dharmu
zastavit, jinak by oni zničili Ostrov.
Ještě jednou se zadíval ke stoupajícímu kouři, pak se rozběhl
ke stanům a začal balit své věci. O pár minut později se se všemi rozloučil a
vydal se do džungle.
* * *
Věděl velmi dobře, kterým směrem má jít. Vydal se na sever,minul stanici Staff a pokračoval dál do nitra končin, které Rousseauová
nazývala Temným územím. Zprvu spěchal, pak ovšem začal zpomalovat a volil
obezřetně cestu. Nebylo to jen únavou a náročným terénem. Richard velmi dobře
věděl, že musí být opatrný. Pokud se jeho lidé svolávali nouzovým signálem,
muselo se dít něco vážného.
Byl asi v půli cesty mezi Staff a bývalým Dharmavillem,
když k němu zdálky dolehly hlasy. Poznával je. Tušil sice, že to není
potřeba, ale přesto zavolal heslo. „Quid in umbrā statuae situs est?“
„Ille qui nos omnes servabit,“ ozvala se zdálky odpověď.
Za pár okamžiků už se Richard objímal se svými starými
známými. Na velké vítání však nebyl čas – Druzí byli očividně nervózní a na
jejich narychlo sbalených věcech bylo vidět, že se k odchodu rozhodli náhle.
„Viděli jsme na pláži signál. Co se stalo, Eloise?“ zeptal se
Richard.
„Teď ne, Richarde,“ zatřásla odmítavě hlavou Eloise. Vypadala,
podobně jako ostatní, velmi unaveně. „Všecko se dozvíš, až budeme v bezpečí.“
Nezdržovali se tedy a pokračovali tedy dál – směrem, z něhož přišel
Richard.
Mezi Druhými však bylo i několik dětí – a ty nemohly
postupovat tak rychle. Nakonec je zmohla únava. Bývalá letuška Cindy, která se
za roky na Ostrově stala jejich novou matkou, se Eloise ostře postavila a
vymohla si, že se celá skupina zastaví a přenocuje. Utábořili se u potoka
nedaleko stanice Staff. Děti vyčerpaně usnuly, jakmile se položily do trávy. Dospělí
začali nosit vodu a sbírat ovoce… ale oheň z nějakého důvodu nerozdělali.
Richard si přisedl ke staré známé. „Eloise, teď je čas mluvit. Co se děje?“
Místo Eloisiny odpovědi se kdesi v dálce ozval se známý zvuk.
Dunění, vrčení, cvakání… doprovázené třeskotem lámaných a vyvracených stromů.
„Pane bože,“ vydechl Richard. Od Kate se v letadle
dozvěděl, že se jí a Jackovi povedlo Černého zabít. Tohle však svědčilo o něčem
jiném.
Eloise přikývla. „Je zpět.“
* * *
Když Jack „zabil“ To
Zlé usazené v těle Johna Locka, jakoby se Ostrov zklidni – a nešlo jenom o
konec otřesů. Druzí usoudili, že se mohou bezpečně vrátit zpět do svého starého
domova. Vrátili se do Dharmavillu, který byl ale po dramatických událostech
závěru roku 2004 a po následujících třech pustých letech téměř zničený. Obsadili
několik nejméně zničených domků a začali je opravovat, zaseli a vysadili
plodiny… a věřili, že znovu přicházejí roky míru. Jenže se zmýlili.
Den nebo dva byl úplný
klid. Pak se začaly v okolí ozývat výstřely. Druzí vyslali pár ozbrojených
mužů, aby zjistili, co se děje. Zpráva, kterou přinesli, všechny překvapila:
šílená dívka, která na Ostrově poslední tři roky žila v divočině, se vrátila do
svého starého domova a znovu začala lovit. Tentokrát se však nedržela
v bezprostředním okolí svého doupěte, jako v minulých letech, ale
podnikala výpravy do širokého okolí. Byla jako drzé zvíře, které se přestává
bát lidí a stále víc se zkouší přibližovat k jejich sídlům. Druzí se ji
tedy snažili zahnat zpět na její území. Jejich střelba byla pečlivě mířená,
takže šílenou dívku nezranila, ale pouze vylekala. Zprvu se zdálo, že se Claire
znovu stáhne do svých starých lovišť a ona i Druzí budou moci žít vedle sebe
v relativním příměří jako dřív.
Jenže po několika dnech
zdánlivého ústupu se Claire znovu objevila v blízkosti Dharmavillu – a
tentokrát nebyla sama. Průzkumnící s hrůzou zjistili, že se v její
blízkosti objevuje známý sloup černého kouře. Černý, To Zlé, o němž si mysleli,
že už je pryč. Zaútočil na průzkumnou skupinu Druhých a pronásledoval je až do zpustošeného Dharmavillu. Části výpravy se povedlo uniknout, ale dva muži se už
nevrátili.
Severní končiny se
znovu staly Temným územím. S tím rozdílem, že tentokrát už Dharmaville
nepředstavoval bezpečnou oázu uprostřed nebezpečné divočiny: sonický plot,
který kdysi chránil celou vesnici, byl nenávratně poškozený a nefungoval. Druzí
byli ve smrtelném nebezpečí. Rozhodli se rychle – během noci si sbalili
nejnutnější věci, ráno zapálili signální oheň s tmavým kouřem coby nouzové
znamení, jímž se snažili informovat další obyvatele Ostrova, že se něco děje, a
vydali se na cestu napříč Ostrovem. Doufali, že Černý, který podle teď podle všeho
žil v jakési podivné symbióze s šílenou dívkou, se bude držet
především v její blízkosti. A dívka obývala končiny západně od
Dharmavillu. Druzí teď tedy zamířili na jih s nadějí, že se jim podaří uniknout.
* * *
Zlověstné zvuky, nesoucí se sem z dálky, se však začaly
vzdalovat. Druzí se, až na pár mužů, kteří drželi hlídku, začali ukládat ke
spánku. Následujícího rána se vydali dál, ale odchýlili se od jižního směru.
Teď skupina šla jihozápadním směrem, k pobřeží, na němž kdysi stávala
socha bohyně Tawaret a ještě nedávno čtyřprstá noha. Ale i ta po nedávných
otřesech ležela v troskách.
„Ten, který nás ochrání,“ komentoval změnu směru Richard,
když si uvědomil, kam mají namířeno. Eloise jen přikývla. Za pár hodin už byli
v cíli a pod Richardovým vedením vstoupili do velké podzemní síně,
vybudované v obřím podstavci bývalé sochy. Do hlavní místnosti
v podstavci ústilo několik postranních chodeb, vyhloubených ve skále. Ty
vedly do menších skalních postranních místností. Tady byli Druzí v bezpečí.
Podzemní síň, v níž sídlíval Jacob, představovala jedno z mála
nedotknutelných míst na Ostrově, kam se Černý nemohl dostat. Nemohli tam však
zůstat bez svolení Strážce.
„Víš, co musíme udělat,“ připomněl Richard Eloise.
„Vím,“ přikývla stará žena. Odlesky ohně, který rozdělali
uprostřed velké síně, jí po obličeji kreslil mihotavé stíny. Zračily se jí
v něm obavy.
„Neměj strach,“ řekl Richard. „Dopadne to dobře.“
Po chvíli odpočinku k sobě Eloise přivolala tři muže.
„Craigu, Stephene, Marcusi, vy půjdete s námi.“ Trojice nemluvných mužů se
připravila na další cestu. Byli to ti, kterým se podařilo uniknout
z pronásledování Černého.
* * *
Než pětice vyslanců odešla, dala Eloise svým lidem instrukce.
Zněly jasně. Nevycházet ze skalního komplexu, dokud se někdo z pětice
nevrátí zpět. Pro Druhé to neměl být velký problém: v jedné
z postranních jeskyní vyvěral pramen dobré, čisté vody a donesené zásoby
jídla jim měly vystačit na několik dní.
Vyrazili. Richard skupinku vedl jistě a rychle směrem
k táboru na pláži. Zanedlouho byli u cíle. „Počkejte,“ řekl svým lidem
tiše a sám vešel do tábora. Odbyl dotazy přátel, kteří se kolem něj shlukli –
teď ho zajímalo pouze jediné. „Kde je Hugo?“
Ben mávl rukou směrem k pobřežním útesům. Hurley opět
seděl na svém oblíbeném rozjímacím místě a pozoroval obzor, který se
v pozdně odpoledním slunci rýsoval jasně a ostře. Aniž by se otočil, promluvil na přicházejícího
Richarda: „Vítej zpátky. Přivedls je?“
„Ano,“ přikývl Richard a nepřemítal, jak Hurley ví, že se
Druzí vrátili s ním. „Mám jim něco vyřídit, nebo…?“
„Promluvím s nimi sám,“ odpověděl Hurley a pomalu se
zvedl ze skály. „Přiveď je sem, prosím.“
Za chvíli už pětice stála na útesech, tváří v tvář
Strážci. Všichni se tvářili vážně. Pak se začalo dít cosi, co připomínalo starodávný
rituál: Hurley příchozím přívětivě pokynul a ze skupinky vystoupila Eloise. Hurley
ani jednou nezaváhal – prostě v tu chvíli věděl, co má říci. Jeho proměna
ve Strážce Ostrova byla završena. Když byl s přáteli, choval se stále
hurleyovsky – vtipkoval, byl starostlivý a přátelský, mluvil svým nenuceným a
hovorovým tónem. Teď však mluvil pomalu, vážně a jaksi slavnostně. Nad vlnami
se rozezněl starobylý, vznešeně znějící rozhovor v latině.
Osazenstvo tábora – Bena, Desmonda, Daniela, Sawyera, Franka
a Milese – ta nezvyklá podívaná přitáhla blíž. Na okraji tábora je však Ben
zastavil. „Stůjte. Dál nepůjdeme, nesmíme je rušit.“ Pak se zaposlouchal a
začal tiše překládat. I on se během svých let u Druhých, coby vysoce postavený
člen skupiny, naučil latinsky.
„Co žádáš, lide můj?“
„Útočiště, Strážce nás. Ukryj nás ve stínu sochy, Ty, který
nás ochráníš. Temné časy nastaly.“
„Víš, co žádáš, lide můj? Kdo do stínu sochy vkročí, navždy
nese její znamení.“
„Poneseme znamení. Ukryj nás ve stínu sochy, Ty, který nás
ochráníš.“
„Ať se tedy stane, jak žádáte.“
Hurley počkal, až Craig, Stephen a Marcus, tři vybraní muži
od Druhých, vyndají ze svých tlumoků staré kamenné vázy pokryté rytinami,
sešplhají k moři a naberou do nich vodu. Pak do každé z váz ponořil
ruku.
„Nechť tě stín sochy ochrání a poznamená navždy, lide můj.“
* * *
„Co to sakra…“ zasykl šeptem nechápavě Sawyer, když
pozoroval, jak se trojice mužů rychle vydala na cestu směrem, z něhož
předtím přišli.
„Obřad, kterému se říká Asyllum, Útočiště,“ řekl nepřítomně Ben, který
scénu sledoval s nevěřícným úžasem. „Vždycky jsem o něm jen slýchal. Je to
pojistka pro případ krajní nouze. Za poslední desítky let jsme ji nikdy
nevyužili. Vlastně si myslím, že ji lidé do dneška nevyužili nikdy.“
„Pojistka proti čemu?“ Sawyer vypadal, že stále nevěří tomu,
co slyšel.
„Proti Černému. Proti Monstru, jak jste mu říkali vy.“
Mezitím k nim došli Hurley, Richard a Eloise. Na ženu se
upřela směsice pohledů – Benův zneklidněný, Sawyerův nechápavý, Danielův radostný
i Desmondův nenávistný. „Myslím, že bychom se měli všichni posadit a popovídat
si,“ řekl mírně Hurley.
„Musím se vrátit ke svým lidem. Omlouvám se,“ řekla Hawkingová
a při posledních slovech pohlédla na Desmonda. Dobře věděla, že by tady jen
jitřila emoce – její přítomnost teď nebyla nezbytná. Richard ji mohl plně
nahradit a bylo to tak lepší.
Hawkingová se vydala směrem, kterým před chvílí odešla
trojice mužů, a osazenstvo tábora se usadilo u ohniště. Richard začal
vyprávět, co se v uplynulých dnech stalo na severu Ostrova – převyprávěl
to, co mu řekla Hawkingová. Začal návratem Claire a skončili útokem Černého,
který Druhé přiměl, aby opustili svoje staré teritorium a aby se vydali hledat
pomoc na jihu.
„To ale znamená…“ řekl Ben tiše a nedokončil větu.
Richard posmutněle přikývl „Ano, už nikdy se tam nevrátíme. Jsme
poznamenaní stínem sochy. V úkrytu a v blízkosti Strážce budeme
v naprostém bezpečí, ale už nikdy nesmíme vkročit na Temné území. Porušili
jsme pravidla hry a jednoznačně jsme se přiklonili na jednu stranu. Už nejsme
šedé figurky, které se můžou stát černými nebo bílými – což je to jediné, co má
Černý na lidech rád. Je rád, když může lidi využít… a nás už po tomhle využít
nemůže. Bude nás považovat za zbabělce nebo zrádce a pokud se mu dostaneme do
moci, nebude s námi mít žádné slitování. Všechny nás zničí.“
Chvíli bylo ticho – lidem kolem ohně buď význam těch slov
docházel naplno a pak se jim nic říkat nechtělo, nebo jim nedocházel vůbec, a
nevěděli, co by měli říkat.
Ben nechápavě potřásal hlavou a změnil téma. „Co se mu stalo?
Dřív nechával vesnici a její okolí na pokoji. Útočil, jen když jsme zasáhli
příliš hluboko do jeho území.“
„Začal chránit to šílené děvče, Claire. Možná proto je teď
tak agresivní. Víc nevíme.“
Spekulace o tom, co Černého tak rozzuřilo, nakonec uťal
Sawyer, který až doteď poslouchal a přemítal s hlavou zvrácenou k obloze.
„A co jste čekali, vy chytráci?“ ušklíbl se jízlivě. „Pokusili jsme se ho
zabít! Fakt si myslíte, že nás po tom všem nechá dál běhat po Ostrově? Rozmačká
nás jako otravnej hmyz, pokud nepřijdeme na to, jak ho zlikvidovat
definitivně.“
* * *
Ostrov byl už po stovky
let, přesněji od zrození Černého, rozdělen na dvě části. Většinu Ostrova
zabírala severní část, Temné území, teritorium Černého. I tam se však našly
bezpečnější zóny, které Černý respektoval a nepronikal na ně.
Proč se Černý vyskytuje
jen na některých místech, to věděli jen vysoce postavení Druzí, kteří si
informaci předávali z generace na generaci. Černý kouř se na Ostrově pohyboval
sítí tunelů a prastarých podzemních chodeb, které tam před dávnými tisíciletími
vybudovaly starověké civilizace. Lidé vybudovali chodby ve snaze dostat se blíž
ke zdroji té podivné energie, která jim stáčela kompasy, která šeptala
nesrozumitelnými hlasy a která také dokázala uzdravovat. Nejprve vyhloubili studny a pak pokračovali do útrob
skal, dokud neprotkali podzemí Ostrova sítí chodeb. Byla to těžká práce, ale
lidé ve starověku neměli ve zvyku spěchat. Stavěli ostrovní chodby se stejnou
trpělivostí a vytrvalostí, jako jinde stavěli egyptské pyramidy, Stonehenge a jiné velkolepé stavby. Většina chodeb se proplétala pod severní částí Ostrova, některé však zabíhaly i
na jih.
Když udělal Jacob tu
fatální chybu a hodil svého bratra do světla v Srdci Ostrova, začal se
Černý pohybovat právě v těchto chodbách nebo nad nimi. Mohl proniknout i na povrch, ale
musel se držet v blízkosti podzemní sítě – jakmile se oddělil od energie,
která v chodbách proudila, začal slábnout. Ta energie mu dala život, ta mu dávala sílu a tou se živil. Musel vždy mít možnost rychle se do svých
bezpečných chodeb vrátit. Na severu mu tedy bylo lépe – síť chodeb i vchodů
byla mnohem hustší. Na jihu měl Černý možnost pohybu výrazně omezenou po těch
několika chodbách, které vedly k Srdci Ostrova nebo k jižní studně. V lidské
podobě se sice mohl od zdrojů energie vzdálit na delší dobu, ale znamenalo to
pro něj omezení síly. Přirozenější pro něj tedy bylo pohybovat se v podobě
černého kouře. Podobu lidského hostitele na sebe bral jen v situacích, kdy
chtěl komunikovat s lidmi.
Druzí proto odjakživa
sídlili především na jižním okraji Ostrova. Jižní cíp byl sice malý, ale mnohem
bezpečnější. Podnikali však i výpravy na sever – Druzí dobře věděli, kudy vedou
podzemní chodby, a dokázali tedy najít bezpečná místa i na Temném území. Bylo
jich mnohem méně než na jihu, ale byla tam. Tam hlídkovali, lovili a špehovali
vědce z Dharmy. Na jihu žili až do 90. let, kdy se rozhodli obsadit vypleněný
Dharmaville: vědci vesničku a její okolí zabezpečili sonickým plotem, který Černému
nedovolil dostat se dovnitř. Vesnička sice stála nad jednou z chodeb;
sonický plot však tamní východ blokoval – pokud jej tedy někdo cíleně nevpustil
dovnitř, jako to udělal Ben při invazi Widmorových vojáků v zimě roku
2004.
Ale pak se vrátila Claire…
a s ní i Černý, který teď zuřil. Ovládl celý sever, včetně míst, která až
dosud blahosklonně „přenechával“ Druhým. Na Temném území už nebyla žádná
bezpečná místa.
* * *
Trojice mužů s nádobami vody se do úkrytu ve stínu sochy
vrátila ještě před západem slunce. Stručně sdělili svým soukmenovcům, že vše
dopadlo dobře. Pak se znovu chopili nádob. Podivný obřad, přerušený cestou
z Hurleyho tábora, teď pokračoval. Marcus, muž s největší nádobou,
vyšel asi tři sta metrů před vchod do podzemní síně a začal z nádoby
vylívat na zem tenoučký proud vody. Přitom se rychle pohyboval – obcházel ovál,
který těsně přiléhal k pobřežním skaliskům a uvnitř byl úkryt. Když se
vrátil na místo, z něho vyšel, vyrazil Craig. Opsal vodou ze své nádoby
menší kruh, jen několik desítek metrů kolem úkrytu. A nakonec Stephen obešel
samotný úkryt s nejmenší nádobou. Pak se všichni tři vrátili dovnitř ke
svým lidem. Teď se k nim Černý nemohl dostat, ani kdyby se vzdálil od
svých podzemních „dálnic“ proudící energie. Nemohl překročit hranici, která
nesla dotek Strážce Ostrova.
Na podobném principu fungoval i ochranný kruh z popela, který
před časem Druzí načrtli kolem Jacobovy chatrče, než z ní musel bývalý Strážce
odejít. Strážce mohl svým dotekem poznamenat cokoli tekutého či sypkého – a
Černý to pak nedokázal překročit, stejně jako mravenec nedokáže překročit kruh
nakreslený křídou. Úplně stejně fungoval i poslední Jacobův odkaz – po jeho
smrti Druzí shrabali zbytky popela, které zůstaly v ohništi. Nesly na sobě
dotek umírajícího Strážce a poskytovaly Druhým možnost nouzové ochrany, než
bude ustanoven jeho nový nástupce.
Byl tu však jeden problém – Černý sice do vyznačeného
prostoru nemohl vstoupit, mohli do něj však vstoupit lidé. A ti mohli vytyčenou
hranici přerušit. Černý by jí pak mohl proniknout dovnitř (jako to také udělal
u Jacobovy chatrče poté, co kruh přerušila Claire a splnila tak žádost svého
„přítele“) a ti, kdo se skrývali uvnitř, by mu byli vydáni na milost a
nemilost. V tomto případě pouze na nemilost.
Zanedlouho se do nového domova vrátila i Hawkingová. Po
návratu vůdkyně se Druzí postupně uklidňovali. Začali si zabírat jednotlivé
postranní jeskyně nebo části síně, vybalovali své věci a stavěli lůžka. Ti, na
které zbyla místa v rozích velké síně, stavěli také provizorní zástěny,
aby získali alespoň nějaké soukromí.
Nejblíže u vchodu se usadila osvědčená trojice
nejspolehlivějších mužů, které posílil ještě Craigův bratr Paul. Ti fungovali
jako strážní – dva muži mohli spát nebo se věnovat svým povinnostem, dva vždy
hlídali. Střídali se po osmihodinových směnách, aby zůstali dostatečně ve
střehu, a aby odpočívající dvojice měla dostatek času na odpočinek. Hlídka vždy obcházela kolem úkrytu tak, aby ji
od okolí dělily dva nakropené kruhy. Kruhy chránily muže a oni chránili kruhy –
aby je nikdo zvenčí, člověk ani zvíře, nemohl porušit.
* * *
Všichni v Hurleyho táboře cítili, že má Sawyer pravdu. Černý
se mstil za to, že se ho lidé pokusili zabít – a že se jim to málem povedlo.
„Zlikvidovat ho,“ zopakoval neradostně Hurley. „Kámo, to se
nepovedlo ani Jackovi, když byl… no, ve funkci. Jak byste to chtěli udělat vy?“
„To nevím,“ odsekl Sawyer. „Od toho tady máme moudřejší a zasvěcenější
hlavy, než jsem já.“
Chvíli bylo ticho, které nakonec prolomil Desmond. Byl bledý
jako stěna a mluvil tiše, s nejvyšším sebeovládáním. „Musíme se tam
vypravit co nejdřív. Je tam Charlie.“
Hurley se na něj zadíval se soucitem. „Kámo, to nejde…“
„Neříkej mi kámo, když mi říkáš takový věci, a vůbec, neříkej
mi, co nejde“ vypěnil Desmond. „Jediný, co nejde, je nechat vlastního syna
napospas něčemu, co tam zabíjí lidi. Musíme ho odtamtud dostat. Chlapi, slíbili
jste mi pomoc,“ rozhlédl se po trojici trosečníků z letadla. Ti ale uhýbali
pohledem.
„Tys s tím ještě asi neměl tu čest, co?“ odhalil ho
Miles.
„Tu čest s kým? S nějakým šílencem, co pobíhá po
severu a zabíjí tam lidi, o kterejch myslí, že vkročili na jeho výsostný
území?“
„Aha,“ přikývl Miles, jako by tím bylo všecko jasné. Měl
pravdu – Desmond, ačkoli na Ostrově strávil dlouhé roky, černý kouř nikdy na
vlastní oči neviděl a nevěděl, co dokáže. Zvěsti o něm považoval částečně za výplody
splašené fantazie vyděšených lidí, v jejichž blízkosti někdo zabil jejich
přátele – a kdoví, co pak mohli vidět –, a částečně za blouznění pověrčivé
bandy podivných existencí, kterým není radno důvěřovat. Co jiného si taky
myslet o skupině lidí, kteří dobrovolně žijí na pustém ostrově, na kterém se
dějí sakra podivné věci.
„Vy parchanti,“ usykl zoufale Desmond a ohnal se po
Danielovi, který se ho snažil uklidnit. „U flašky a v teple a světle u
ohniště máte odvahy plný huby, ale jakmile se začne mluvit o nebezpečí, jste
podělaní až za ušima.“
„Desmonde,“ oslovil ho Richard, Mluvil tiše, ale
s takovou autoritou, že oslovený skutečně zmlkl a začal poslouchat, i když
se třásl vzteky. „Hugo má pravdu. Vypravit se na sever je v téhle situaci
sebevražda. Nemůžeme se tam teď vydat, a už vůbec ne pro Charlieho. Pokud Černý
chrání Claire, tak rozhodně nedovolí, aby jí někdo sebral dítě, které si vzala
za vlastní.“
Sawyer přikývl. „Tvýmu klukovi nijak nepomůže, když se jeho
táta bezhlavě vřítí do pasti a nechá se zabít. Musíme zjistit, co se děje, a
zařídit se podle toho. Toho malýho tam nenecháme, ale taky se nenecháme
pozabíjet.“
„Jak můžeme zjistit, co se tam děje, když tam nemůžeme jít?“
ušklíbl se Desmond.
Na to nedokázal odpovědět nikdo.
Byl večer a slova došla. Postupně se rozešli do svých stanů.
Na rozdíl od minulé noci však nikdo nespal klidně. A někdo nespal vůbec.
Ráno zjistili, že jich je o jednoho méně. Ben byl pryč.
Tak se povedlo dokonce dřív, než byl plán. Doufám, že díl nezklamal, když už to trvalo tak dlouho :o] Dobrou zprávou může být, že mě Ostrov opět vtáhl a začínám rovnou rozepisovat i díl 716. Pracovní název je Konečně spolu a bude se věnovat Claire /a možná nejen jí.../
OdpovědětVymazatZačíná se rýsovat délka celé série - zatím to vypadá na nějakých 19, 20 dílů. No, a pak ještě dvě podobné... :o]
Výborně :)
OdpovědětVymazat