716 - Konečně spolu

Tmu projasňovalo jen plápolání ohně a dvě oči, ve kterých se ten oheň odrážel. Claire seděla u ohniště a jako vždy byla ve střehu. Hlídala. Hlídala sebe, svůj příbytek, svůj oheň… ale hlavně to nejdůležitější, co leželo jen necelý metr od ní, zachumlané v pokrývkách, které odnesla z opuštěného Dharmavillu. Její dítě.

Její syn.

Sen, který ji držel při životě celé ty nekonečné dny a noci, kdy bojovala o přežití s divočinou na skoro pustém Ostrově, se splnil. Měla u sebe svoje dítě – a věděla, že už je nikdy neopustí. Byli bez sebe tak dlouho.

Poznala ho hned, jak ho uviděla s tou cizí ženou. Byl sice menší, než si představovala, ale byl to on. Ty blonďaté vlnité vlásky prostě nemohla nepoznat. Každá matka přece pozná svoje dítě!

Přistrčila do ohně větvičku, která praskla žárem a vypadla mimo ohniště. Chlapeček se v pokrývkách zavrtěl a cosi zakňoural. Sklonila se k němu a něžně ho pohladila. „Maminka je u tebe, Aarone,“ zašeptala. Začala prozpěvovat starou ukolébavku, kterou jí zpívával otec, když byla malá. Chlapeček se znovu zavrtěl, tentokrát ale klidněji, a opět se propadl do spánku.

Chlapeček míval špatné sny a často se budil s křikem. Určitě to měl z toho, že byl u cizí ženy, myslela si Claire. A také asi z toho, co se stalo tam na pláži. Na to Claire nerada vzpomínala – skutečně tu ženu nechtěla zabít. Jenže ona jí nechtěla Aarona vrátit. Seběhlo se to strašně rychle – Claire musela jednat bez přemýšlení, jako když byla na lovu. Kdyby zaváhala, kořist by jí unikla. A tahle kořist jí uniknout nesměla.

Aaron. Tak dlouho byl bez ní, že dokonce zapomněl své pravé jméno. Ta žena mu říkala jinak. Proč asi – aby zapomněl na svou skutečnou matku, myslela si Claire hněvivě. „Charlie, Charlie,“ kňoural chlapeček v prvních dnech. Claire u něj okamžitě byla a opakovala mu jeho skutečné jméno. „Aaron,“ opakovala mu přísně a stále znova. „Aaron,“ ukazovala na něj, „maminka,“ ukazovala na sebe. Na to umělé jméno byla alergická. Jméno Charlie v ní vyvolávalo nepříjemné pocity. Strach, úzkost… a pocit ztráty. Nevěděla přesně proč, ale neměla to jméno ráda. Několikrát se dokonce neovládla a kníkající dítě plácla po zadečku. Když se rozplakalo, přivinula ho k sobě, hladila a konejšila, dokud se neutišilo. A přitom mu opakovala to jméno znovu a znovu. Nakonec se úspěch začal pomalu dostavovat – chlapeček si na jméno pomalu začínal zvykat. Její Aaron začínal být znovu Aaronem.

Konečně byli spolu. Sen se splnil. Její přítel splnil slib, který jí dal před těmi dlouhými roky.

Nocí zašustily kroky. Claire sevřela pažbu pušky a zpozorněla. Vzápětí se však znovu uklidnila – podle kroků poznala, kdo to jde. Byl to její přítel, vracel se, aby se postaral o ni a o jejího syna. Věděla, že bude hlídat jejich malý tábor a že nedovolí, aby se k nim kdokoli dostal. Teď mohla klidně jít spát.

* * *

Claiřina cesta k milosrdnému zatemnění mysli začala krátce po Charlieho smrti v podvodní stanici Looking Glass. Když jí to Hurley řekl, všecko se s ní zatočilo. Jediné, co ji nutilo žít dál, byl její maličký syn a vědomí, že ho odtud musí dostat. Záchrana se blížila. Upírala k ní všechnu naději.

Jenomže pak ty šílené věci pokračovaly. Záchrana se ukázala nebýt záchranou, ale zkázou – místo záchranářů se na Ostrově objevili vojáci, při jejichž útoku na vesničku málem zemřela. Kromě toho stále častěji slýchala podivný šepot nesoucí se z míst, kde nikdo nebyl. Claire zoufale potřebovala pomoc, potřebovala s někým mluvit, jenže všichni měli plno práce se svými veledůležitými úkoly. Pak najednou ti důležití – Jack, Kate, Sayid a další – někam zmizeli. A nakonec přišly ty záblesky, při nichž země vibrovala, jako by se chtěla roztrhnout. A s nimi zmizeli všichni ostatní.

Jediný, kdo Claire neopustil, byl její otec. Než začalo to nejhorší, ty vibrace a záblesky, našel ji a přesvědčil ji, aby šla s ním. Nevěděla sice, jak se na Ostrov dostal, ale prostě tam byl – a vynahrazoval jí všecky ty roky, kdy vyrůstala bez něj. Nejprve s ní bydlel v tom starém domku. Učil ji lovit, učil ji sbírat jedlé plodiny a vyprávěl jí, co dělal v těch letech, kdy s ní nemohl být. Bylo jim dobře. Jenže jednoho dne se vrátili z džungle, kde si byli obstarat něco k jídlu,  a domek byl obsazený. Neviděli, kdo v něm bydlel, ale svítilo se tam a po oknech se míhaly stíny. A kolem domku byl šedivý kruh.

„Musíme jinam, holčičko“ řekl tehdy její otec s těžko potlačovaným vztekem. Celý den ji vedl džunglí. Pak jí na jednom místě postavil přístřešek a udělal ohniště… a pak poprvé na delší dobu zmizel. Byl pryč několik dní. Claire nespala, dokud se nevrátil. Když se vrátil zpět, byla její unavená mysl tak pošramocená, že ji ani nepřekvapilo, když se před ní proměnil v oblak černého kouře. Nevadilo to. Bylo jedno, jak její otec vypadá. Hlavně, že s ní byl. Navíc jí ty proměny vysvětlil. „Musím se měnit, aby mě nepřátelé nepoznali. Víš přece, kdo jsou nepřátelé,“ řekl jí významně.

Ano, to dávalo smysl. Před Nepřáteli se člověk musel chránit jakkoli – třeba se i měnit v černý kouř. Nepřátelé byli ti, kteří ji kdysi unesli a chtěli jí vzít ještě nenarozené dítě, jak jí otec připomínal. Nepřátelé je vyhnali z jejich domku v džungli. A Nepřátelé dokonce nepřímo způsobili, že musela opustit svého syna, svého maličkého Aarona. Otec ji přesvědčil, aby ho nechala v džungli – krátce předtím, než začaly ty záblesky. „Bude to příliš nebezpečné. Všude je plno nepřátel. Nechceš přece, aby mu ublížili,“ řekl Claire. A to ona nechtěla. Nechala tedy synka ležet v džungli a věřila slovům svého otce, že se o něj někdo postará. A že se k ní opět vrátí, až přijde čas.

A svůj slib nakonec splnil. Bylo jedno, že mezitím několikrát změnil podobu. Nejprve ji navštěvoval v podobě jejího otce, později na sebe bral podobu některých Nepřátel… a pak se objevil v těle Johna Locka. To už o něm dávno nepřemýšlela jako o otci. Nemůžete přece říkat tatínku někomu, kdo vypadá jako Nepřítel, kterého jste před pár hodinami v sebeobraně zabili. Začala o něm přemýšlet prostě jako o Příteli. Byl to její přítel. Byl jediný, kdo jí nechtěl ublížit.

* * *

Dalšího rána se Claire jako obvykle vypravila na lov. Přítel ji doprovázel, i když to teď už nebylo nutné. Nepřátelé včera vyklidili pozice – konečně pochopili, že tenhle boj nevyhrají. Claire byla šťastná. Teď už ji ani jejího synka nebude nikdo ohrožovat. Alespoň ne tím jedním způsobem.

Jejího synka totiž neohrožovali jen Nepřátelé. Už během cesty z malého ostrova, během níž musela chlapečka většinou nést v náručí, si uvědomila, že se s ním děje něco divného. Najednou jí prostě ochabl v náručí, jako by usnul. Claire se vylekala – snad se jejímu Aaronovi nestalo nic zlého! Byl jen jediný člověk, který jí mohl pomoci. Její Přítel. Rozběhla se, aby byla co nejdříve doma. Jakmile se dala do běhu, začal se chlapeček probouzet. Claire nechápala, co se to děje. Bylo to ale prosté – ve chvílích, kdy chlapeček omdlel, zrovna Claire míjela některý ze silných energetických zdrojů v podzemí. A když se vyděšená rozběhla, dostali se z dosahu zdroje.

Přítel jí se synkovým problémem samozřejmě poradil. „Musí zůstat na bezpečném místě,“ řekl Claire. Bezpečné místo byl například Claiřin úkryt. Tam byl chlapeček v pořádku. Přítelova rada byla účinná – jako vždycky, ostatně. Co by si bez něj jenom počala! Vyvstal však problém: Claire musela denně chodit na lov a sbírat ovoce, aby měli se synkem co jíst. A zatímco byla pryč, mohl se chlapeček kdovíkam odbatolit.

Zpočátku ho tedy hlídal Přítel, jenomže to tak dlouho nevydrželo. Po pár dnech od Claiřina návratu se totiž o dívce dozvěděli Nepřátelé a začali po ní střílet. Nedalo se nic dělat – Přítel musel přestat hlídat dítě a musel začít doprovázet Claire. Útoky Nepřátel totiž až příliš připomínaly vývoj událostí před několika lety: tehdy to skončilo tím, že ji Nepřátelé přepadli ve spánku, spoutali a odvlekli do staré ruiny, kterou používali jako úkryt. Po několika dnech mučení ji nakonec pustili na svobodu. Claire však na ty dny hrůzy nezapomněla. Nejhorší bylo, že jí Přítel nemohl pomoci – dovnitř ruiny se z nějakého důvodu nemohl dostat. 

* * *

Když koncem roku 2007 začaly nekontrolované časové přeskoky, byli to pouze Druzí a Claire, kdo byli ušetřeni časových posunů. Druzí se to velmi rychle dozvěděli a samozřejmě jim to vrtalo hlavou. Jedné noci tedy dívku unesli – a podrobili ji sérii testů. Testy podezřele připomínaly středověké zkoušky při honech na čarodějnice. Ve středověku přikládali mučitelé nebohým ženám na těla posvěcené hostie či jiné náboženské relikvie – v nichž však byly skryté ostré jehly nebo rozžhavená železa, která bodala do kůže. Druzí se však k podobným podvodům neuchylovali –  jejich cílem nebylo Claire ublížit. Museli však zjistit, co se s ní děje. Dotýkali se jí různými předměty a pozorovali, zda to dívce přivodí zranění či bolest. Výsledky byly jasné. Claire sebou bolestně zmítala jen tehdy, když se jí dotýkali věcmi, kterých se kdysi dotkl Strážce Ostrova.

Claire v sobě měla Temnotu. Temnota zaplnila prázdný prostor v její mysli, vzniklý následkem všech psychických otřesů, které dívka prodělala. Claire v sobě měla v sobě kus Toho Zlého, kus temné energie, kus černého kouře, pokud se to tak dalo říci. To proto ji mohl Černý tak snadno ovládat - měla v sobě kus jeho. A proto také netrpěla časovými přeskoky - ty se Černého z nějakého důvodu prostě netýkaly. A teď se netýkaly ani Claire. 

Druzí dívku po delším váhání pustili na svobodu, předtím ji však důrazně varovali, aby se k jejich sídlu nepřibližovala. Nepřátelství tím bylo zpečetěno. Claire měla z Druhých strach, takže se od nich držela dál; pokud ale někdo zabloudil až na její území, neměla s nimi slitování.

Tři roky uplynuly v napjatém polopříměří. Pak se vrátili někteří z trosečníků z letu 815. Claire, samozřejmě pod ochranou svého Přítele, se znovu pustila do hledání Aarona. Nakonec se před ní prozradila Kate – přiznala se, že o jejího synka pečuje ona. První Claiřina myšlenka byla, že ji prostě zabije. Přítel jí to ale rozmluvil: „Uděláš lépe, když půjdeš s ní,“ přesvědčil dívku. „Přivede tě ke tvému synovi.“

A tak s ní šla. S návratem starých známých a staré naděje se začala rozjasňovat i Claiřina zatemnělá mysl. Nebylo to však jen tím. Klíčem ke všemu byla energie, vyvěrající ze Srdce Ostrova. Ta dávala nesmrtelnost Černému a ta také zatemňovala Claiřino uvažování. Když Jack s Desmondem energii ze Srdce dočasně vypustili, zmizela tím i Černého nesmrtelnost a Claiřino šílenství. Černý byl zabit a Claire se nechala přemluvit k návratu do normálního světa, k návratu k Aaronovi.

Jenže návrat na pevninu se nezdařil a Claire se musela vrátit zpět na Ostrov. To už ale byla „zátka“ v Srdci Ostrova zpět na svém místě, energie opět Ostrovem proudila jako předtím… a opět zaujala prázdné místo v Claiřině mysli. Dívku znovu pohltily mlhy šílenství, poprala se s Kate a utekla z letadla s jedinou myšlenkou – najít Aarona, kterého jí Kate slíbila, a potom najít svého Přítele. A pak budou konečně všichni spolu – tak, jak to má být.

* * *

Když se Claire odpoledne vrátila z lovu, synka ve své skrýši nenašla. Stalo se to, čeho se obávala – zvědavý dvouletý capart se někam zaběhl. Dívka prohledala všechna zákoutí svého malého tábora, všechny zásobárny, všechny hromady hadrů a přikrývek, ale dítě nikde nebylo. Severem Ostrova se nesl její zoufalý křik, v němž se mísilo jméno dítěte s bezeslovným nářkem šílené matky.

Jejímu zoufalství samozřejmě učinil konec Přítel. Po drásavě dlouhých minutách, které se vlekly jako nekonečné dny, jí chlapečka přinesl zpět. Na špinavých tvářích měl zaschlou směs bláta, ovocné šťávy a slz.

Claire popadla dítě do náručí. Plakala a mumlala chlapečkovi do vlasů páté přes deváté. Slova lásky, výčitek, nadávky, výhružky. Chlapeček se také dal do usedavého pláče.

Přítel znovusjednocenou dvojici pozoroval. Claire mu dosud nestihla poděkovat, ale věděla, že to není nutné. Přítel jí rozuměl i beze slov. Dobře věděl, co pro ni to dítě znamená, a věděl, jak moc mu je vděčná. Od samého začátku jejich soužití dobře věděl, jak si dívku zavázat a jak si neustále posilovat její oddanost a poslušnost.

* * *

K zájmu o Desmondova syna Černého nevedlo jen to, že na chlapečkovi tolik lpěla Claire. Černý chtěl mít dítě pod kontrolou. To dítě pro něj znamenalo hrozbu. Nabízelo se, aby se jí jednoduše zbavil. Šlo by to – dítě nebylo pod přímou ochranou Strážce Ostrova, takže by je teoreticky zabít mohl. Věděl ale, že by to byl konec jeho výhodného vztahu s Claire, která pro Černého plnila úkoly, které on sám udělat nemohl. Claire sice byla poslušná a oddaná, ale kdyby jí sáhl na dítě, bylo by po všem. A za druhé – udělat něco takového se vzpíralo i Černému. Dokázal zabíjet bez výčitek a dokázal zabít téměř kohokoli, ale musel si to alespoň nějak obhájit. Téměř každý člověk měl v minulosti nějaké šrámy, za něž bylo možné ho potrestat, to bylo v pořádku. Ale dvouleté děcko ještě žádné hříchy nasbírat nestačilo.

Černý chtěl mít dítě pod dohledem a chtěl vědět, jak se vyvíjí. Věděl, že po svých rodičích zdědilo mimořádné vlastnosti – ale zatím nevěděl, které se u něj projeví. A on to potřeboval vědět. To dítě ho mohlo ohrozit. Bylo tedy nezbytně nutné je sledovat… a v případě potřeby později zasáhnout. Větší dítě by už v krajním případě zabít dokázal. Doufal ale, že se mu povede ještě něco lepšího – získat mimořádné dítě na svou stranu, stejně jako získal Claire.

Když Claire uplakané a usoplené dítě znovu uložila ke spánku ve svém doupěti, posadila se k ohni a přes plameny na tu spící hromádku zírala. Přítel si k ní přisedl. „Claire,“ oslovil ji.

Nic. Hrůza z chlapečkova zmizení jí opět pocuchala nervy. Po předchozím hysterickém výbuchu se teď propadla do letargie.

 „Claire." Přítel jí položil ruku na rameno a jemně s ní zatřásl.

Rozcuchaná dívka k němu zvedla prázdný pohled.

„Takhle to nejde. Nemůžeš své dítě nechávat samotné.“

„Ale… já… nemůžu…“ snažila se Claire přerývaně vysvětlit, že chlapečka prostě nemůže pořád hlídat.

„Já vím,“ přikývl konejšivě Přítel. „Pomůžu ti. Přivedu ti někoho, kdo ti pomůže. Postará se o něj, když budeš pryč.“

„Ne! To ne-…“ vyjekla Claire. To přece nešlo! Na Ostrově už nebyl nikdo, komu by mohla důvěřovat. Všichni jí chtěli Aarona vzít. Právě proti nim musela přece svého chlapečka chránit, ne aby ho k nim pustila! „Nikomu ho ne… nedám. Nevěřím jim!“

„Neboj se, Claire. Najdu někoho, kdo se o něj postará dobře a nevezme ti ho. Víš přece, že bych k tobě nikoho zlého nepustil,“ domlouval jí Přítel. Jeho slova byla tichá, konejšivá… a Claire si jako vždy uvědomila, že má pravdu.  Že by jí nikdy nelhal a že by nikdy nedopustil, aby jí někdo ublížil.

Popotáhla. „Tak dobře.“

„Zítra někoho takového přivedu. Najdu někoho, kdo tě naučí být dobrou mámou. A teď spi. Budu hlídat.“

Claire se poslušně stulila kolem spícího dítěte. Už jen koutkem oka zahlédla, jak se na sebe její Přítel opět vzal svou abstraktní černou podobu a začal zvolna kroužit kolem tábora. Jeho konejšivé vrnění ji ukolébalo do spánku.

* * *

Příštího dne její Přítel skutečně svůj slib splnil. Už když jej dívce dával, věděl přesně, koho jí přivede. Dokázal vycítit, když se v jeho okolí pohybovali lidé – nemusel je vidět. Prostě věděl, kde jsou. Teď tedy vyrazil za jasným cílem.

Hledaná osoba tábořila u potoka, několik mil jižně od Claiřina doupěte. Slyšela Černého už zdálky – jeho elektronické cvakání a praskot stromů velmi dobře znala. Dala se na útěk, ale daleko se nedostala.

Když ji zahnal do kouta ke skalám nad potokem, viděl v jejích očích naprostou hrůzu – ale také odevzdanost. Věděla, že je bezmocná a že už nemá smysl se bránit. Přiblížil se k ní a pak se ponořil do její mysli. Oslnily ji záblesky, křečovitě zavřela oči a ještě si je zastínila rukou, ale nepomohlo to. Prolétl jí před očima celý život, jak si Černý vytahoval z její mysli zapomenuté i nové vzpomínky. Zajímaly ho však hlavně ty nové. Ty staré už znal.

Pak najednou světelné záblesky skončily a bylo naprosté ticho. Kate spustila ruku a otevřela oči.

To, co uviděla, ji vyděsilo ještě víc než cokoli předtím.

Chtěla křičet, ale nedokázala ze sebe vydat ani zvuk. A když Černý v lidské podobě udělal krok, aby se k ní přiblížil, svezla se bezvládně k zemi.

Černý otráveně zavrtěl hlavou. Opravdu se snažil, aby ji neděsil víc, než bylo nutné – měl zato, že ji jeho lidská podoba vyděsí méně než ta kouřová. Lidé obvykle snášeli jeho lidské převleky, ať už se převlékal za kohokoli, lépe než jeho původní podstatu. Tohle byla výjimka. Teď už se ale nemusel obtěžovat s nějakým přetvařováním. Znovu se přeměnil do podoby kouřového sloupu, opatrně obtočil chapadla kolem své omdlelé oběti a namířil si to s ní ke Claiřinu táboru.

* * *

Nedaleko Claiřina tábora ji položil na zem a znovu na sebe vzal lidskou podobu. Po několika osloveních se probrala. Když si uvědomila, co se stalo a na koho se vlastně dívá, znovu se jí v obličeji objevila ta hrůza. Tohle byl konec. Nedovedla si představit, že by ji ten, koho se před pár dny pokusila zabít, teď mohl nechat naživu.

„No tak, Kate, nechovej se jako malá,“ promluvil na ni, jakoby jí četl myšlenky. „Neublížím ti, pokud nebudeš dělat hlouposti. Nechci ti ublížit. Dokážu odpouštět, i když je pro tebe asi těžké si to představit.“

Odsunula se s jakýmsi odporem (pro který měl Černý do určité míry pochopení), ale konečně se vzmohla na slovo. „Co teda chceš?“

„Nechci od tebe nic strašného, neboj se. Potřebujeme tě, Kate. Já a Claire tě potřebujeme.“

„Claire?“ vyjekla Kate.

Černý se zasmál. „Jistě, že Claire. Říkám, že po tobě nechci nic hrozného. Proto jsi sem přece šla, abys jí pomohla. Nebo ne?“

Kate váhavě přikývla.

„Tak jdeme.“

Otřeseně se zvedla ze země a šla za ním. Neměla na výběr. Cestou si přejela po boku – ale jen si tak ověřila to, co už tušila. Za páskem džínsů ji nic příjemně netížilo. Ta věc jí sebrala pistoli.

* * *

Když ji Přítel přivedl do Claiřina tábora, myslela si dívka, že si z ní dělá legraci. To přece nemohl myslet vážně! Nemohl jí jako slibovanou pomoc přivést tu, která se sama přiznala, že jí vzala Aarona. A tu, která jí slibovala záchranu… a svůj slib nedovedla splnit.

„Ona?“ zavřískla Claire zuřivě a vrhla se směrem ke Kate. Přítel ji však nekompromisně zadržel.

„Claire, uklidni se. Uklidni se,“ opakoval zmítající se dívce. „Víš, že bych ti nikoho špatného nepřivedl. Ona ti pomůže.“ V jeho náručí se Claire skutečně pomalu zklidňovala. Házela po Kate vzteklými pohledy, víc si ale nedovolila. Kate o pár kroků instinktivně poodstoupila – Claiřin výbuch vzteku ji vylekal.

Černý okamžitě vycítil, že se Kate vzdaluje, a přísně se po ní ohlédl. „A dost. Kate, ty se vrať zpátky. Claire ti nic neudělá. Že ne, Claire?“

Zklidňující se dívka po ní sice dál loupala nevrlým pohledem, ale zamumlala cosi jako „ne“. Černý ji pustil z náručí, poodstoupil a naléhavým tónem jí dál domlouval.

„Claire, víš přece, že mi můžeš věřit. Kate přišla, protože ti chtěla pomoci. Nechce ti Aarona vzít, chce ti jen pomoci s jeho výchovou. Naučí tě, jak být mámou. Slíbila ti to přece, že, Kate?“

Kate, která sebou předtím trhla při vyslovení Aaronova jména, teď poslušně přikývla. To, co ještě před chvílí bylo černým kouřem, jí téměř doslova četlo myšlenky.

Skutečně se na sever vypravila s utkvělou myšlenkou najít šílenou Claire i s Desmondovým synem… a co nejlépe se o oba postarat. Hodlala si získat zpět Claiřinu důvěru, i kdyby si ji měla ochočovat pomalu jako divoké zvíře. Doufala, že se Claire díky lidské blízkosti nakonec opět vzpamatuje a pak si dá vysvětlit, co se vlastně stalo. Pak ji přesvědčí, aby vrátila Charlieho k Desmondovi, a nakonec se jim snad nějak podaří konečně opustit Ostrov a vrátit se k Aaronovi.

Černý si však z jejích plánů vybral jen to, co se mu hodilo. Kate pochopila, že na zbytek svých plánů může zapomenout – ta věc by něco takového nedovolila. Claire byla evidentně v jeho moci a pod jeho ochranou. Nemohla doufat, že se jí povede Claire přivést zpět k rozumu a odvést ji z Ostrova. Ani nemohla doufat, že odvede Charlieho a vrátí ho k otci. Jediné, co mohla dělat, bylo to, co ta věc před chvílí řekla: pomoci Claire, aby se o chlapečka starala co nejlépe. Postarat se, aby se na Charliem pobyt v divočině v péči šílené ženy podepsal co nejméně.

Claire se k ní váhavě vydala – bylo vidět, že se v ní bijí emoce. Přirozenost jí velela se na Kate vrhnout, ale důvěra k Příteli ji přiměla dělat něco jiného.

Černý stál opodál jako rozhodčí, připravený okamžitě zasáhnout.

Obě ženy se k sobě pomalu přiblížily. Jedna si druhou měřila pohledem.

„Ahoj,“ řekla pak nesměle Claire.

Kate rozpřáhla ruce v mírumilovném gestu a pomalu dívku objala. Cítila, jak se třese napětím. „Ahoj, Claire. To je dobrý, to je dobrý. Pomůžu ti.“